Je to tady zas!
Mám dovolenou, což volně přeloženo znamená... obracíme byt vzhůru nohama a malujeme! Pak budeš Martino uklízet, třídit, vyhazovat ...a těšit se do práce, aby sis mohla odpočinout.
Plán pro letošní rok:
DĚTSKÝ POKOJ
"Mamko, ta oranžová je hnusná.... nic se k ní nehodí..... už se na ni nedá koukat..... chceme bílej pokojíček". Nářky na oranžovou se každý den sypaly na moji hlavu, až jsem polevila. Ovšem bílou, bílou nikdy!
Kompromis = šedá. Z loňského malování obýváku nám zůstala půlka kyblíku šedivé holubí. Navrhla jsem do pokojíčku o pár stupňů světlejší tón, což se z počátku zdálo jako nepředstavitelný problém. Není přeci možné, mít celý byt šedivý, že! Později, po shlédnutí zaschlých vzorků na zdi, byl můj návrh přeci jen přijat.
Blbnem. Vzkaz budoucím generacím.
Moje oblíbená hlinka! Já na ni dočista zapomněla. Ale vrátila mi to i s úroky.
Strop bylo třeba oškrabat, neboť se už místy loupala omítka. Špachtlí jsem očistila co šlo (a že to zas dvakrát dobře nešlo!), natřela penetrací, po doporučené době přejela první bílou vrstvou. Druhý den bylo nutno nanést ještě jednu bílou vrstvičku, jenže....!!! Na váleček se mi začala lepit omítka a když jsem vzala do ruky špachtli, abych zarovnala nesrovnalosti, odlupovaly se kusy stropu jako když si krájíte máslo ke snídani. Takže jsme se rázem o jeden den zpozdili a museli opakovat vše krok za krokem znovu.
Výsledek.
Bohužel nejsem Ferda Mravenec a už vůbec ne Rambo, takže jsme se další den zdrželi čekáním na montáž nábytku. Teprve potom se děti mohly začít zabydlovat. Stihly toho pramálo, poněvadž za pár hodin jsem je už vezla na prázdniny k babičce.
Aby toho nebylo málo, rozhodli jsme se zlikvidovat oranžovou i na chodbě. Navrhla jsem experiment s tyrkysovou barvou, čehož se Terka pevně chytla a Mirďa už neměl pražádnou šanci na odpor.
Barvy Remal jsou úžasné. Bezvadně kryjí a jsou omyvatelné. Jen se musí pořádně přichystat podklad. Což se na chodbě neudělalo, tím pádem se barva bravurně lehce nasála do zdi a my museli honem sehnat ještě jednou stejné množství barvy, abychom mohli opět důstojně bydlet.
Chodbu jsem dokončila až dnes. A představ si, že po celou tu dobu jsem myslela zas na tebe. Že právě tyhle úpravy dělám kvůli tvému nepochopitelnému rozhodnutí. Aby mi už nic nepřipomínalo ty roky, které ses rozhodl dobrovolně se mnou strávit, přestože jsi mne vůbec nikdy nemiloval. Roky, kdy jsi mi jasně a zřetelně dával najevo jaká jsem nula. Jen moje zaslepenost k tobě způsobila, že jsem přistoupila na tvoji hru - ty King, já loutka. Hru, která se podle zajetých pravidel vymkla kontrole a se mnou to šlo od deseti k pěti.
Jsou to právě na den dva roky, cos mi vyrval srdce z těla. Ta rána pořád není zacelená. Ale ujišťuju tě, že ta bolest není už tak intenzivní. Mnohem víc bolí kolotoč nezodpovězených otázek. Jakým skutkem jsem si zasloužila tvoji bezcitnost? Čím ti ublížili naše děti? Proč svá slova bereš na lehkou váhu? Proč vypouštíš věty: "nikdy od rodiny neodejdu".... "chci, abys věděla, že tě mám pořád rád a že mi na tobě záleží.. a i když je to teď těžký pro nás pro všechny, tak se budu pořád snažit, abysme byli rodina a vzájemně se podporovali".... "já, ty a naše děti budeme pořád rodina a já udělám všechno, abyste se měli dobře a aby ses necítila sama"... proč? Proč je říkáš, když už dopředu víš, že se ani jedna věta nezakládá na pravdě? Každý slib by měl být dodržen. Víš-li, že se tak nestane, raději mlč. Netušíš, kolik věrců marně čeká na naplnění slibovaného a jak moc tíží hořké zklamání.
"Ztrátou není, když přijdeš o člověka, který Tě klamal a nemiloval, ale naopak když přijdeš o člověka, který Ti důvěřoval a který Tě miloval."
Přišel jsi minimálně o tři lidi, kteří tě bezmezně milovali. Kteří tě ctili, věřili ti.
Chtěla jsem pro své děti milujícího tátu. Namísto toho poslouchám poslední dobou věty, které bolí víc než cokoli jiného. Jedno z našich dětí onehdy prohlásilo: "K tátovi nemám žádný citový vztah, protože byl furt pryč nebo byl zalezlý u svého počítače a my ho nesměli rušit." Což je pravda pravdoucí. A žes u toho počítače pořád seděl, aniž bys pracoval, je taky pravda.
Rodičem se nestaneš, zplodíš-li dítě. Skutečným rodičem je ten, kdo se o dítě stará. A abys mohl být jednou ve vzpomínkách dítěte, musíš být dnes v jeho přítomném životě. Čím víc s ním jsi, tím víc můžeš ovlivnit, kým bude - protože děti vnímají víc osobní příklad než občasná slova.
Vím-li, jakou silou jsi právě ty citově vázán ke svému otci, tím víc nechápu tvé rozhodnutí.
Z toho všeho je mi právě TO smutno.
Abych ty úvahy nějak zakončila... Nekupuju si nic na sebe, nechodím do šantánu, nelovím pochybné existence, nepropadla jsem alkoholu ani depresím. Pracuju jako ďas, škudlím každou korunu a dokazuju hlavně sama sobě, že se o děti dokážu postarat i bez tebe. Snažím se jim udělat útulný domov. Místo, kam by se rádi za mnou vraceli. Ale hlavně... !... komunikuju s nimi, jsem s nimi! Děti nepotřebují dvakrát do týdne zasypat dotazy týkající se prospěchu, nepotřebují poslouchat jen rozumy a výtky. Nejsou stroje. Jsou to lidské bytosti. Potřebují znát pocit bezpečí. Potřebují pohladit, pomazlit, potulit, občas blbnout, smát se společně třeba i blbostem. Potřebují lásku!
Žádné komentáře:
Okomentovat