To takhle jednou po ránu váš syn nemůže otevřít lahvičku s javorovým sirupem. A ten zpropadený uzávěr nejde otevřít ani vám. A právě to je ta chvíle, kdy na vás opět padne splín, který vám nedává zapomenout, jak důležité je být součástí kompletní rodiny. Rodiny, ve které nechybí silná, chlapská ruka. Ruka, která nejenom že dokáže hravě otevřít každý utažený víčko, ale která je-li třeba i pohladí nebo vás něžně přitiskne k sobě. A právě v takové chvíli se opět ptáte.... proč já? Čím jsem si zasloužila být celý život sama?
Nedávno tomu byl rok. Rok co zazněla ta dvě krátká slova, která váš život otočila docela naruby. Sice žijete dál, snažíte se nemyslet na křivdy, které vám byly uštědřeny. Věnujete se naplno své práci. Své rodině... byť neúplné. Snažíte se začít znovu, od nuly. Jenže ono už nejde začínat od úplného začátku. Vždycky někde poblíž bude ten, který vám nejvíc ublížil. Bude se snažit navázat kontakty s dětmi, kterým nemalou měrou ublížil stejně. A vám nezbude, než jen mlčky zpovzdálí všechno sledovat. Budete jen cítit, jak vaše srdce tvrdne a jak láska přerůstá v nenávist a opovržení. Kdykoli vám budou tvrdit, že překonat jde všechno, že čas rány zahojí, a podobný bláboly... budete vědět, že dotyčný nemá žádné podobné zkušenosti. Že si prostě jen tak lehce proplouvá životem a nemá ani za mák tušení jaká bolest vás postihla. A vy mu budete akorát tu jeho bezstarostnost tiše závidět.
Jaké to je zůstat takřka na prahu padesátky sama? Být na odpis? Odkopnutá? Dennodenně vídáte na každém rohu lásku a je vám pořád smutno. A tak tedy plánujete novou budoucnost. Pro sebe a své děti, které se snažíte co nejlépe zajistit. Jenže pořád vám leží pod nohama klacky. Buď nemáte na vaše plánování dostatečnou fyzickou sílu anebo plány zadrhávají po finanční stránce. Všechno se tím pádem neskutečně vleče a vám nezbývá, než se obrnit pořádnou vrstvou trpělivosti.
Jak už bylo psáno jinde... na vaší cestě životem se zničehonic objevila překážka. Závora nebo propast... jedno co. Prostě najednou velká cedule hlásající konec cesty. Dál musíte jít sama a hlavně jinudy. A tak se tedy už rok prodíráte bočními pěšinkami, orientujete se podle lišejníků a mravenišť a snažíte se najít novou cestu. Lepší, hladší a veselejší. Snad se brzy nějaká namane.
foto: By Anie Songe
