mARTina: Jak hledat slunce

Miluju Horníčka!
Byl (a vlatně i pořád je) moudrý a vtipný. Jeho vyprávění můžu poslouchat zas a znova. Baví mě jeho laskavý a hravý humor. Při "Hovorech H" řvu smíchy. Slzy mi tečou po tváři a můj muž se na mě pobaveně chodí dívat jak na cvičené zvíře. Nechápe, jak se někdo může takhle "odbourat".
Líbí se mi mistrovy knížky. Knihu "Jak hledat slunce" jsem úspěšně dočetla právě dnes. Rozuměj ÚSPĚŠNĚ nikoli, že by byla nudná! Úspěšně v tom smyslu, že v této hektické době pokaždé vezmu-li cokoli s písmenky do ruky USÍNÁM. Okamžitě se mi zavírají únavou víka a já nemám šanci cokoli vnímat. Ty tam jsou doby, kdy jeden svítil hluboko do noci, v nouzi nejvyšší dokonce čítával pod peřinou při baterce.... a hltal a hltal .... řádek po řádku, stránku za stránkou. Ty tam. Ale počítám, že jednou zas nastane čas, čas nespavosti, a já zas budu ponocovat a kazit si oči.

Na památku si zaznamenávám pár řádek.

"Přítel. Když je člověk mlád, některým slovům ještě nerozumí a přikládá jim jinou váhu. A plýtvá jimi. Teprve později pochopí, co znamenají a co váží. A začne jimi šetřit.
Slovo p ř í t e l je jedním z nich."

"Každá cesta má svůj počátek, svůj směr, svůj cíl. A svoje důvody. Počátek může být jenom v hlavě člověka a může tu vězet dost dlouho, než se počátkem stane a než člověk vyrazí určitým směrem."

"Už jednou mne vypravovala na cestu do Provence. Jel jsem tehdy s redaktorem Janem Šmídem, moc jsme se neznali, poznávali jsme se vlastně teprve cestou a moje žena nám uložila věci do několika tašek a připojila písemný plánek. Podle něj jsme přesně věděli, co je v tašce žluté, co v červené a co v hnědé. A co v černém kufru. To je vynikající systém, ovšem pro ty, kdo sami v sobě nějaký systém mají, pro lidi systematické. Já takový nejsem, a jak se brzy ukázalo, není to ani Honza Šmíd. To bylo radostným signálem pro naše věci, které se okamžitě začly přesunovat. Věci z červené tašky se během dvou dnů ocitly v černém kufru a obsah tašky hnědé se dostal částečně do tašky žluté, zatímco zbytek se pohyboval už mimo zavazadla a byl chvílemi všude, chvílemi nikde. Také se ukázalo, že některé věci jsme nepotřebovali nikdy - například prášek na nádobí, zatímco jiné věci - například vývrtku - skoro pořád. Tím pádem byl prášek na nádobí vždycky po ruce a vývrtka pak vždycky k nenalezení. Pochybuji, že to, co jsme vezli, by se vešlo na galéru. Ležela tedy všechna ta zavazadla na zadním sedadle, my jsme je zakrývali dekou a říkali jsme tomu mrtvá teta. Vypadalo to tak. A my jsme vypadali jako dva zrůdní synovci, kteří se zbavili své tety a prchají teď s jejím ledabyle zakrytým tělem po Azurovém pobřeží, aby pak její odkaz rozmetali v hernách Monte Carla."

"Tak plyne náš čas tady, blíží se svému závěru, ukazuje se, že ona přítomnost té malé něžné věčnosti byla - jako vždy - klamná, že nelze velet okamžiku, aby prodlel, a my, uzavřeni jakoby klecí posledních hodin, se rozhlížíme: kam ještě zajet? Kde ještě pobýt?
A čemu připít?
To jsou ty situace, kdy hodiny se zrychlují jako váš tep, kdy čas, podoben jarní řece, se žene vpřed a podemílá vaše oči, takové to bylo tehdy, takové je to i teď, kdy se mám podruhé loučit s touto cestou, podruhé ji končit, podruhé počítat s tím, že b y l a. Zdá se, že všechno b y l o. Protože to jsoucí, to teď, je už v příští vteřině jen něčím byvším, něčím pominulým, a přece: člověk vzdoruje, člověk se brání a nechce se vzdávat jarní řece, nechce, aby mu oči byly podemlety, nechce, aby se cokoli ztrácelo, chce vyvzdorovat onu malou něžnou věčnost, chce věřit, že to, co bylo, j e.
A bude.
Hledá slunce.
Jak plyne jeho čas, jak léta uplývají, hledá je stále naléhavěji. A třeba neví, že je to slunce, to, po čem touží. A třeba tomu dává jiná jména, třeba to shledává bezejmenným, ale je to ono; to ono je přítomno ve všem živoucím, to ono živoucí živoucím činí, hledá je prvním svým pohledem při ranním probuzení, bude je hledat pohledem posledním, hledá je v kamenných očích soch, hledá je ve víně. Hledá je v dívkách - jak lépe než kdo jiný řekl Maillol -, hledá je v růžích. Ví - tak jako věděl Fréderic Mistral -, že je to ono, které mu dává zpívat, hledá a nalézá je v pravdě porobených, hledá je sám v sobě, když sám sebou připadá si zrazen, opuštěn a klamán, hledá je nad sebou, a to i tehdy, když nad sebou vidí jenom mračna. Hledá a zahlédá je často letmo, jen v přeslechnuté písni, jen v té, která už provždy mizí za nějakým rohem, hledá je v tom, co trvá, i v tom, co nenávratně míjí, hledá je. Ví: někdy je žárem a někdy chladným svitem jitra. A někdy, někdy zapadajíc probouzí stesk. Ale i ten, jím poznamenán a vyvolán, je dobrý.
Nazval jsem tuto knížku: Jak hledat slunce.
Někdo by čekal radu nebo předpis. Tak jako po slovech:
Jak uvařiti rybu. Jak upéci kuře.
Ale tato kniha není receptem a já nejsem z těch, kdo mohou nebo chtějí druhým radit. Já si jen povídám, já si jen opakuji, já jsem jen vděčen. Já se jen ptám.
Znovu se ptám: jak hledat slunce?"

Tak tedy - knihu mám dočtenou a než-li ji vrátím, googluju do míst, o kterých se v knize píše. Do míst v Provence. Do míst, do kterých se osobně jen tak nepodívám. Kochám se nad fotkami a uvažuju, jestlipak to tam vypadá pořád tak hezky jako tehdy. Tehdy, když tam byl Horníček na dovolené s Vondrou.