Do nového roku přeji Vám všem hodně pohody a dobré nálady
Co vy?
Z vánočního věnce mám ohromnou radost. Moc se mi takhle líbí.
Naši dráteníci si určili pořadí, ve kterém budou předstupovat před Mikuláše. Jenže Anděl je pěkně převezl. Vzal si čertovské obálky do ruky a volal děti k sobě sám, čímž způsobil zpočátku pěkný chaos.
Rabštejnská věž
Kostel Obětování Panny Marie
staročeský dětský kolotoč na ruční pohon
Černá věž
ulice Hroznová
V tomto období bývá velmi sychravo, nevlídno a šedivo. Takže ptáčky na zácloně se nedařilo vyfotit. K tomuto účelu posloužil závěs na křesle.
...a babička Helena břečťanový.
Lidi..... jak mě bolely ruce!!!
Já vím, že není dokonalý, ale je to opravdu moje 3D prvotina. A jak už jsem psala mnohokrát - důležitý pro mě byl fakt, že se výsledek líbil a i chutnal.
Půl roku na to jsem pekla znovu. Tentokrát holčičí. A protože jsem se nechtěla "patlat" s mléčnou hmotou, koupila jsem už hotovou, což byla chyba. Nebylo to ono. Dort se ale líbil a snědl se do posledního drobečku.
Co pro mého muže znamená Pelhřimov, tím vším je mi Praha. Miluju ji. Kdykoli se blížím k matičce měst, zažívám vnitřní chvění, pocit, že se vracím domů. A to i přesto, že už pěkných pár let žiju na jihu Čech. Miluju ranní procházky po Starém městě (nejlépe před devátou, kdy většina turistů ještě spí).....fascinuje mě místní architektura.......miluju historii a do dneška lituju, že jsem se jí v ranném věku nevěnovala intenzivněji. O to víc se snažím ukázat dětem.
Tak nějak se už stalo pravidlem, že začátkem srpna sbalím potomstvo a jedeme na pár dní k mojí "pražské" babičce. Každý rok si připravuju podrobný plán, která místa dětem ukážu, jaká muzea prohlédnem, od kdy do kdy mají otevřeno a kolik mě ta sranda bude stát. A jeden celý den pravidelně věnujeme návštěvě zoologické zahrady.
Například loni byly dny rozděleny tématicky tímto způsobem:
den první - den se zvířaty = návštěva v zoo
den druhý - den se strašidly = návštěva Muzea strašidel + procházka přes Staré město až na Malou stranu ....v těchto místech se to strašidly jen hemží
den třetí - den s indiány = návštěva Náprstkova muzea
A hlavní téma letošní sezóny? Kešky!
V Praze je víc jak 26.000 keší. Já si jich vybrala šestnáct. Prostudovala jsem si pořádně mapy, vytiskla je (i když na černobílé tiskárně nic moc), načetla si materiál k daným místům a doufala, že jich najdem bez navigace aspoň pár.
3.8. - den první - kešky v ZOO
Zoologická zahrada otvírá své brány v devět hodin ráno. My měli v plánu přesně v tuto dobu stát u turniketu, abychom mohli jako první doběhnout k žirafám, kde je ukryta (aspoň doufám) jedna mikrokeš. V jinou dobu ji nelze vyzvednout neb je tam věčně přemudlováno. Jenže - jsme spáči, nemůžem se vyhrabat z pelíšků a tak jsme se u bran ZOO objevili až o hodinu později. V tuto dobu, jak ukazovalo počítadlo u hlavní brány, bylo v zahradě již 1.300 návštěvníků. Žirafy jsme tedy odpískali a šli volným krokem k lachtanům. Tam se ukrývá další mikrokeš. Sice jsme chvíli tápali, studovali mapu ze všech stran, ale našli jsme ji! Nenápadně jsme se všichni tři podepsali, vyfotili a schovali keš zpátky na své místo.
Nejkratší cestou jsme vyrazili pro další úlovek. Ke gorilám. Tahle, v celkovém pořadí už naše třetí, byla snadná. Našli jsme ji úplně hladce, podepsali jsme se, vyfotili a v pořádku uschovali zpět.
Prošli jsme si v klidu dolní část ZOO, krátce se zastavili u Terčiných oblíbených lemurů a už se těšili na další úkryt. U medvědů.
Myslela jsem si, že se podle mapy budem prodírat křovisky, jaké pak bylo překvapení, když se před námi objevil krásný, snad stoletý altán. Tentokrát šla hledat Terka s Mirkem a já hlídala mudly. Našli ji během chvilky, podepsali jsme se a chystali krabičku vrátit zpět. Jenže ouha. Objevili se dvě dívky s klukem (takové ty barové typy, ještě to není dospělé, ale už to může chodit samo ven), sedli si vedle nás a ani náhodou nevypadali, že by se měli k odchodu. Pořád měli o čem povídat, dokonce i do telefonu. Napadlo mě tedy, že posvačíme. Vytáhli jsme naše obrovské bagety, které jsme měli zhruba na celý den a pustili se s chutí do nich. Já už měla tu svou skoro snědenou a ti tři pořád nic. Děti navrhovali, že tedy odejdem i s keší a pak se sem později vrátíme a ukryjem ji....což jsem zavrhla se slovy: ...radši tu budem sedět až do večera. Byla to ošemetná situace. Napadlo mě vytáhnout mapu a že tedy budem dlouze studovat co a jak. Naštěstí se mládežníci zvedli a odkráčeli pryč. Honem jsme keš vrátili na své místo a prchali. A o fous, neb jsme na příchozí cestě potkali další hledače - poznáte je podle telefonu v ruce a tápavých pohledů.
V závěru dne jsme se pokusili ještě najít tu jednu promarněnou u žiraf, ale nepovedlo se. Pořád bylo okolo spousta cizích očí. Těsně před zavírací dobou měly děti ještě ambice najít keš v pavilonu kočkovitých šelem, o které jsem se jen pro zajímavost zmínila a ani náhodou nepočítala, že by se nám povedlo ji bez navigace najít. Bilance dnešního dne: tři kešky. Jupíííí.
4.8. - den druhý - kešky na Vyšehradě
Včera den jak malovaný, dnes dusno už od rána. Na Vyšehrad jsme se vypravili poměrně brzy. Podle mých výpočtů jsme už na oběd měli být doma. Ouha. Nečekala jsem, že se tak zdržíme. A nebýt té hrozivě se blížící bouřky byli bysme zde možná až do večera.
V plánu byla jedna mikrokeš a pak jedna keš s hádankou. Tu jsem se snažila rozlousknout už doma. Jmenuje se Vyšehradský labyrint. Stačí odpovědět na šest otázek, u indicie dosadit správné číslo k písmenu, následně je doplnit do zadaného vzorce, čímž dostanu souřadnice k ukryté keši. Doma šlo určit s naprostou přesností tři správná čísla, ostatní bylo nutno dohledat na vlastní pěst. Například hned první otázka si žádá číslo pouliční lampy na rohu u labyrintu a to se prostě na netu dohledat nedá. A tak jsem tedy konečně na místě a velmi nenápadně s A4 pobíhala sem a tam a dohledávala zbývající. Současně jsme s dětmi stihli projít celý hřbitov a pozastavit se u některých známých osobností. Navštívili jsme kostel sv. Petra a Pavla a podívali se do Gotického sklepa, kde je vystavena expozice historické podoby Vyšehradu. No a pak už jsme jen prchali, neb se zvedl silný vítr a Petřín za řekou už nebyl přes šedivá mračna ani vidět. Na mikrokeš nezbyl čas. Pro zajímavost uvádím, že po zadání výsledné souřadnice mi mapa ukázala místo úkrytu kdesi za Zličínem. Kde se stala chyba, soudruzi? Že bych si napsala číslo jiné lampy? Je velmi nepravděpodobné, že by se tvar čísla EAEFFE vyskytoval na ještě jedné takové. I když tato možnost tu samozřejmě je. Na kontrolu mi nezbývá nic jiného než celý rok čekat ..... a nezapomenout.
5.8. - den třetí - kešky ve městě + Muzeum voskových figurýn
Brzy ráno (rozuměj - dopoledne) jsme vystoupili na stanici metra Staroměstská, abychom nejkratší možnou cestou došli na Mariánské náměstí, kde se ukrývá keš se sympatickým názvem "Terezka". Bohužel zde bylo opět mnoho zvědavých očí. Po neúspěchu jsme volně přes Staromák došli do Melantrichovy ulice kde se má ukrývat keš "Zlatí medvědi". Tady jsme s určitostí nemohli identifikovat ani dům! Žádný viditelný štít, žádný název, žádné domovní znamení, ba ani žádná pamětní deska s oznámením, že se zde narodil spisovatel Egon Ervin Kisch....nic co by naznačovalo, že se jedná o dům U Dvou zlatých medvědů. Je také docela dost možné, že to tam všechno bylo a my naopak byli slepí. Fakt je, že právě odbila jedenáctá a davy turistů se valily přes celou šíři ulice. 
Na rohu Melantrichovy a Havelské ulice je muzeum. Muzeum voskových figurín. Aspoň loni tady ještě bylo. Jenže tenkrát už nějak nebyl čas a prohlídku bylo nutno na rok odložit. K našemu úžasu je zde teď Muzeum gigantů doby ledové. (Muzeum voskových figurýn se před měsícem přestěhovalo do Celetné.) U dveří stála figurína šavlozubáka, Mireček nadhodil prosebný výraz v oku a bylo rozhodnuto - voskové figuríny budou opět odloženy. To co se nacházelo uvnitř nás velmi zklamalo. Za "lidovou" cenu (dospělý - 150,- Kč, děti - 80,- Kč) bylo k vidění pouze šest výjevů pravěkých zvířat. Vlastně pět, poněvadž pravěká černá gorila nebyla vůbec rozeznatelná z důvodu poruchy osvětlení. (Že je v černočerné tmě nainstalován tento primát jsme poznali až z fotky.) A tak jsme se zde zdrželi vlastně jen proto, že byl puštěný film o pravěké mamutici, který jsem za tu cenu nařídila shlédnout celý.
Náš dnešní poznávací výlet pokračoval přes Můstek, ulici 28. října a Jungmannovku do Vodičkovy ulice..... k naší oblíbené italské zmrzlině. Pamatuju doby kdy se tudy dennodenně táhla fronta až na Karlák. A taky moc dobře pamatuju jak moc mi chutnala jejich griliášová a jahodová. Mňam. Už to není co to bývalo, ale zatím nám pořád chutná. No a protože opět začalo pršet vypustili jsme další hledání kešek a jeli domů.
