Máme tady JARO! 

 

Kalendář č. 2

 Druhý kalendář pro Radku a Michala.

Kalendář č. 1

Půlka ledna a já teprve vkládám fotky kalendářů. Ostuda. 

Času je halt málo. A taky už chybí ta správná energie. 

Kalendáře pro letošní rok jsem nemohla vůbec sehnat. Až úplně na poslední chvíli mi je jedna dobrá duše natiskla a poslala. V časové tísni jsem uvítala nápad Jíti a všechny měsíce udělala ve stejné kompozici. Je to jednoduché, je to rychlé a nevypadá to vůbec špatně.

První kalendář pro babičku a dědu.

 

Takový docela obyčejný den

...to mohl být, kdyby...

kdyby měl budík nějakou palici, kterou by mě mohl praštit do kebule. Já bych vyskočila jako srnka z pelechu a fungovala jak se patří. Jenže budík palici nemá, já ho opět neslyšela, poněvadž jsem právě běhala po nějakém muzeu se všemi členy Beatles a řešila problém číslo jedna... jak zachránit Johna. Vzbudila jsem se v čase normálního odchodu do práce. Takže mazec, kalup, chvat a sprint. Žádný dobrý začátek dne. Jako správná sova musím pěkně pomaloučku, polehoučku... a nikdo na mě pokud možno  vůbec nemluvte. 

No a když už jsem po skoro dvou hodinách malinko přicházela k sobě a začínala fungovat, zazvonil telefon. Na druhé straně se místo Mirka ozvala jakási paní a že prý Mirka srazilo auto... či co... neb spojení se začalo přerušovat, až nebylo slyšet už vůbec nic. Rychle jsem zavolala Mirďovi zpátky a naštěstí mi to hned zvedl on sám osobně. Co se stalo? Šel do školy a na přechodu dal přednost velkému náklaďáku s přívěsem, který se z našich úzkých uliček za každou cenu snažil vymotat. Ten jeho přívěs se prý nějak nadzvedl a vrazil do značku. Ta se bohužel poroučela k zemi a v cestě jí stál právě Mireček. Vší silou ho praštila do hlavy. Má devět stehů, lehký otřes mozku a čepice je asi už na vyhození. Odnesla to i umělohmotná krabička se svačinou. Ovšem, které dvě věci trápily nejvíc mého synka? Metalové tričko! Mami, nesmí se umazat. Mami, půjde ta krev vyprat? A druhý problém... můžu chodit do posilovny? Ne? A od kdy tedy můžu začít cvičit? :)

Teď když tady tak sedím mě napadají šílený myšlenky. Po tom přechodu chodí ráno děti do školy a maminy vodí děti do školky, která je hned vedle toho přechodu. Co kdyby tam stála jedna z nich s kočárem nebo s malým človíčkem? Na to snad už ani nemyslet. Ale proč dopaďous musí všude jezdit přetížený auta. Když už musí zajíždět do zabydlené oblasti, kde jsou jednosměrné uličky, proč ten náklad nenaloží do dvou, tří menších aut? 

 

Máme tu květen!

První květnový den jsme šli k Sýkorkám na "kus žvance". Sýkorky jsou vynikající gurmáni, každou krmi připravují s láskou a noblesou a tak i dnešní masíčko bylo luxusní, žravé...dokonalé. 

Pod třešní jsem dostala "hubana" ♥