"ŽIVOT JE JAKO BONBONIÉRA. NIKDY NEVÍŠ, CO OCHUTNÁŠ." Forrest Gump

sobota 30. července 2016

Černej pátek

29.7.2016
Musím se vymluvit a nemám komu. Díky statistice moc dobře vím, že ke mě na blog moc lidí nepřijde a tak se vypovím tady. 
Člověče, kdyby jsi se náhodou ke mě přeci jen dostal, nechceš-li, nečti. Jsou to vesměs jen nářky nad zpackaným životem. Velké zklamání, které musí jít ze mě ven. 

Všechno je jak blbej sen. Jak špatnej scénář z tuctovýho filmu. Celej den musím myslet na ten posranej včerejšek a furt tomu nemůžu uvěřit. Pořád si říkám, že přijde Míra z práce a řekne, že to byl jen špatnej vtip. Sázka. Nějakej přiblblej test...
Když sem ho potkala, myslela sem, že je to chlap na celý život. Že spolu vychováme děti, na starý kolena si někde pořídíme domeček se zahrádkou a budem pěstovat mrkev a levanduli. Že budem žít v harmonii, toleranci, důvěře…. dokud nás smrt nerozdělí. Náš svazek byl pro mne téměř posvátný. Nikdy by mne nenapadlo si s někým jiným něco začít. Proč taky? Vždyť muže mám. A ať je jakýkoli, je to otec mých dětí a to už se nezmění. Co na tom, že ve svazku s ním jsem přestala žít? Moji známí a kamarádi ho nezajímali. Prý - neměl by si s nimi o čem povídat. A tak jsem se pomalu se všemi přestala stýkat i já. Poznávala sem jen Mírovy známé, kolegy a kamarády. Když se narodila děťátka, přestala sem jezdit s Mírou po závodech a zůstala tak naprosto sama. Míra jezdil víkend co víkend pryč. Bylo jen a jen na mne, jak děti zabavit. Nejlépe bez prostředků, neb jsem byla bez pravidelných příjmů a žebrat o peníze u Míry se mi příčilo. Bylo mi líto, že nemám nic hezkého na sebe. Že děti nemají žádné nové věci, poněvadž sem nakupovala pouze po sekáčích. Zatínala jsem ale zuby, neb sem dobře věděla, že musíme rychle splatit půjčku na byt. Po mateřské jsem hned nastoupila do práce. Na zastupitelství bylo „leháro“. Práce mne bavila – pokud nějaká byla. Bohužel jsem tady zažila šikanu. Doslova a do písmene - psycho. Dotyčná se postarala i o můj odchod. Smůla se mi dál lepila na paty. V továrně sem dostala alergii na lepidla a tím pádem se se mnou taktéž rychle rozloučili. Abych se s nimi náhodou také nechtěla soudit, jako jiné pracovnice. Práce na poště byla z nouze cnost. Roznášení letáků bylo hodně ponižující, ale zatínala jsem zas zuby, doufala v lepší zítřky a snažila se být na ostatní co nejpříjemnější. Také jsem sklízela ovoce. Byla jsem oblíbená, spolehlivá, pečlivá…a tyhle vlastnosti se cení. Okolnosti mne donutily odejít a zkusit štěstí v čokoládovně. Tam jsem se znovu setkala se šikanou. Nemohla sem uvěřit tomu, jak dokážou být lidé zlí. Nakonec jsem byla ráda, že mne vzali zpátky na poštu. A rovnou jako pošťačku, čímž jsem vlastně povýšila. Co na tom, že to byla ještě větší dřina, než ty bláznivé letáky. Co na tom, že jsem si zdravotně ublížila a nemohla pomalu ani chodit. Nenechala jsem toho, zatnula zuby a dřela dál. S úsměvem na rtech, poněvadž lidem není nic do mých problémů. Pověst spolehlivé a příjemné doručovatelky těší, přestože vím, že to není zadarmo. Finančně jsem si malinko polepšila. Ale stejně si vyskakovat nemůžu. Výplatu utratím za jídlo, za oblečení pro děti a za nezbytné „zbytečnosti“ do naší domácnosti. Nikoho tím neobtěžuji a tak asi ani nikdo netuší, kolik co vlastně stojí. Pro sebe si stále nakupuji oblečení až když se mi předešlé rozpadá. A stále moji skromnost nikdo nevidí. Jsem spíš sama proti sobě. Za dobrotu na žebrotu. Prostě se snažím, abychom to měli doma pokud možno co nejvíc hezké a aby nic nechybělo. Nekřičím, nedělám scény. Jsem tolerantní a čekám. Stále čekám. V jaké náladě přijde Míra z práce. Čekám na pusu na přivítanou. Čekám na pohlazení. Čekám na vlídné slovo. Čekám na volný víkend, abychom mohli všichni být spolu. Abychom si někam vyšli. Nebo vyjeli. Řídit by tedy musel Míra. Taky mi tuhle skutečnost neustále vyčítá. Přestože nejsem jediná osoba, která neřídí auto. A nakonec i přestože nejsem jediná osoba z jeho okolí, která neřídí auto! Vždyť kolik cest by mu odpadlo, kdyby nemusel zbytečně jezdit tam a zpět, jsou-li například závody poblíž Budějc. Bohužel je tato nečinnost vyčítána pouze a jen mě. Takových paradoxů bych našla víc. Například je mi vyčítáno, že jsem byla nějakou dobu na pracáku a nechodila do práce. Vzápětí je mi ovšem vyčteno, že jsem do práce chodila skoro pořád a tím pádem jsem se nemohla dostatečně postarat o děti a o domácnost. Že musel Míra chodit s dětmi po doktorech…. Ale copak si nevzpomíná, kolik doktorů jsem naběhala s dětma, když sem byla doma? Jak jsem v krátkém časovém úseku musela s kočárkem doběhnout od dětského doktora na Voříškárně až k nemocnici? Už si nepamatuje, jak se mnou jednou do té nemocnice jel autobusem a jak jsme se do toho autobusu s kočárem ani nedostali? Neb řidič byl blb a zastavil dveřmi před stromem? Kočár a MHD, to byl skoro očistec.
Přišly časy, kdy všichni lidé z mého okruhu nesplňovali podmínky k seznámení s Mírou. Všichni byli pod jeho úroveň. A to i přesto, že je vůbec neznal a nevěděl o nich ani ň. S mými příbuznými se setkává jen zběžně a takřka za letu. I oni jsou omezení. Prostě a jednoduše…cokoli a kdokoli se mnou související, neodpovídá Mírovým představám o kvalitě. Včetně mě!
A pak se jednoho dne stane, že od člověka, kvůli kterému jsem opustila svůj minulý život, kvůli kterému přežívám v našem stále rozestavěném 3+1, kvůli kterému sem nic neviděla a nikde nebyla…..tak od TOHO uslyším tu nejholejší větu: „Mám dítě.“
A jak tak píšu tuhle „stížnost na život“, přemílám si neustále všechny ty společné chvíle. Nikdo není dokonalý. Každý má svoje pro a proti. A abych mohla s někým být ve dne v noci, až do konce života, nevidím na něm jen to špatné. Snažím se ho vidět i v dobrém světle. Bohužel Míra to viděl jinak. Viděl jen tu horší stránku. Viděl mě nezaměstnanou a bylo pod jeho úroveň žít s někým takovým. Viděl mě roznášet letáky a styděl se za mne. Viděl ve mně třetí dítě, outěžek, o který je třeba se jen starat. Ale já sem nepotřebovala tuhle péči. Potřebovala jsem partnera, který vyslechne moje peripetie, který mne podrží...který mne přitulí a zašeptá: „to zvládnem“. Který mi bude oporou v dobrém i zlém. Kterému jsem přizpůsobila svůj život a snad i čekala to samé. Od kterého jsem očekávala stejnou míru tolerance, jakou jsem produkovala i já.
Podraz. To je jediné slovo, které se zas a znova vrací. Proč zneužil mé tolerance? Proč si vůbec začínal s někým jiným? A když už si začal, proč se nechránil? Celou tu dobu vědomě pracoval na tom, aby mi ublížil. Mě a našim dětem. Aby se stalo zákonitě to, co se opravdu stalo….že jeho nový objev otěhotněl. Copak ani jednoho nenapadlo, že za jejich lehkomyslnost bude platit i ten nově narozený, nevinný človíček? Podraz. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Druhá míza. Kdo by to byl řek. A zrovna u Míry, který byl tak zásadový. Vedle kterého jsem žila v nechtěném celibátu. Léta odříkání, tajných slz, léta ponižování, osočování, shazování autority před dětmi….mám co sem chtěla. Až sem vede přemíra tolerance a pokory. Ženská prostě musí být tak trochu i mrcha, jinak ničeho nedosáhne. Jinak se po ní bude akorát šlapat.
Říká mi, že musíme spolu víc mluvit. Je směšné, že to říká zrovna on a právě teď. Tohle byla vždycky moje věta! To ví každé malé dítě, že spolu musí lidé víc mluvit, trávit společné chvíle, mít společné zážitky, jinak se zcela odcizí. A vida...došlo na má slova. Už jsem ta zcizelá. Sedí tady naproti mně, tváří se zkroušeně, a neví. Neví co bude dál. Neví co bude dělat. Neměl si tyhle otázky pokládat trochu dřív? Když má tak rád všechno nalajnovaný a dokonalý, proč se najednou začal chovat jak puberťák, kterýmu je všechno naprosto fuk?
Slyším, že by nejraději žil s námi všemi v jednom domě! ??? To přeci nemůže myslet vážně? Copak si nedovede představit, jak by mu bylo, kdybych ho do stejné situace postavila já? Žil by s nějakým dalším, cizím chlapem pod jednou střechou? Dokázal by se mnou vůbec dál žít? Dál dělat jako že se nic nestalo? Dokázal by to samé, co chce teď po mě? Myslím, že by práskl dveřmi a utíkal by se schovat pod maminčina křídla. Myslím, že je to slaboch. Bezpáteřní sobec. A protože ho už znám a vím, že cokoli řekne nebo slíbí, toho zpravidla nedostojí….bojím se čím dál tím víc zítřků.

Co bude dál?  

1 komentář:

  1. No, Marti, přečetla jsem jedním dechem. Se divím, že jsi něco takového vydržela, protože já osobně bych takového chlapa nakopla s rozběhem někam...víš kam. Myslím, že lépe ti bude bez něho. Držím moc palce, ať vše rychle přebolí. pa

    OdpovědětVymazat