"ŽIVOT JE JAKO BONBONIÉRA. NIKDY NEVÍŠ, CO OCHUTNÁŠ." Forrest Gump

neděle 26. března 2017

Procházka

Malá procházka po pravém břehu naší Vltavy.



Pupeny se nalévají... 


první jarní kvítka nás těší svou krásou 
...a "pyly". ;)








Ze zimního spánku procitají a na sluníčko vylézají různí živočichové. 
Například sovička...



nebo to je veverka?


Je to skřítek neposeda. 
Zvědavý jak opička. 


Naše Terinka to je! 





neděle 26. února 2017

Máme tady JARO!!!

Pod balkónem, na paloučku, nám znovu rozkvétá sněženkový kobereček. 
Je tady JARO!!! 






úterý 14. února 2017

Oi lásce

Je Valentýna a tak Vám budu vyprávět jednu pohádku.

Oi lásce

Bylo nebylo... tedy spíš bylo... v jedné malé zemi žila chudá dívka. Tahle dívka měla jako každý jiný teenager spousty snů a plánů. Snila o krásném domě s velkou zahradou, o úžasné práci... ale nejvíc ze všeho, úplně NEJVÍC si přála mít rodinu. Velkou, šťastnou rodinu. Chtěla potkat osudovou lásku, lásku s velký "L" a žít s ní... dokud je smrt nerozdělí. Aby se svým snům přiblížila, našla si práci ve větším městě, kam se posléze i odstěhovala. Poznávala nové tváře, zajímala se o jejich osudy... žila svůj život naplno... zvykala si na noční kratochvíle s vůní alkoholu a cigaretového dýmu. Jen ve vztazích byla zdrženlivá. Pořád se nevzdávala naděje, že potká svého vysněného prince. 
Zas končilo další léto, když tu náhle do města přijel ON. Byl sám v cizím prostředí a v dívce našel oporu. Vyprávěl jí své příběhy, a ona zvyklá naslouchat cizím osudům, poslouchala a poslouchala. Začal ji zvát na procházky, které byly delší a delší... až si zcela získal její srdce. Dívka se bezhlavě zamilovala a pro svého milého by udělala cokoli. Našli si společné bydlení a žili jeden pro druhého. Rok uplynul jako voda. Jednoho krásného podzimního dne navrhl princ své dívce, že se do roka a do dne vezmou. Dívka byla v sedmém nebi. Jenže když se zanedlouho chystala plánovat veselku, vyšlo bohužel najevo, že si princ na svůj návrh nepamatuje. Snad ho nemyslel vážně, snad se zalekl... dívka byla tak zamilovaná, že si s tím dál hlavu nelámala. Řekla si, že láska je důležitější než úřední papír... a život šel dál. 
Přešla zima, nastalo jaro a oni dva se domluvili na děťátku. Co naplánovali se i za krátkou chvíli podařilo. Princ odjel oznámit radostnou novinu svým rodičům. Vrátil se celý utrápený, zkroušeně si sedl do křesla a tichým hlasem požádal dívku o ruku. Ta ho s díky odmítla. Poznala, že ten nápad není z jeho hlavy a nechtěla, aby se trápil. Chtěla mít svatbu. Chtěla nosit jeho jméno. Ale zároveň chtěla, aby ji požádal sám od sebe, z lásky. Ne z přesvědčení někoho jiného. Ne proto, že se to sluší a patří. 
Příští jaro se jim narodila krásná holčička. Byla zdravá, chytrá. Byla nejšikovnější, nejnadanější, nejzvídavější. Sotva se naučila cupitat měli najednou všude hrozně málo místa. Domluvili se tedy a zanedlouho si pořídili nové bydlení. Začali žít ve svém, velkém bytě, který si mohli konečně podle chuti budovat a zvelebovat. Dceruška rostla k jejich radosti jak z vody. A tak se ti dva znovu domluvili a v brzké době se jim narodil krásný a zdravý chlapeček. Co víc si dívka mohla ještě přát? Měla všechno co si vysnila. Jen princ byl pořád v práci. A navíc každý víkend jezdil pryč za druhou prací a tak bývala dívka často s dětmi sama. Ale měla rodinu. 
Čas běžel, děti rostly a začaly chodit do škol. Dívka najednou pocítila nevýhodu nesezdané paní. Komplikovaně se musela představovat kdykoli něco vyřizovala ohledně dětí. Najednou si připadala ve své rodině cizí. Požádala tedy prince o jeho jméno a... byl tu problém. Princ nechtěl ani slyšet. Nerozuměla tomu. Už dříve ji přeci požádal, přestože to chtěl někdo jiný. A teď ji odmítal? Místo, aby dívku překvapil, šťastně před ní poklekl a zeptal se jestli by se chtěla stát jeho paní, zůstal chladným. Dívka se ovšem nevzdávala. Potupně prosila prince tak dlouho, až nakonec rezignoval a svolil. Pod podmínkou, že dívka sama všechno zařídí. A tak se i stalo. Svatba byla přesně podle princových představ. Velmi malá, velmi rychlá a hlavně velmi levná. A tak by se dalo konečně říct, že teď už měla dívka opravdu všechno co si přála. 
Ona sama ale cítila, že není všechno v pořádku. Princ pořád pracoval, býval čím dál tím víc chladnější, odmítavější. Byl často pryč a když byl náhodou doma, sedával u svého pracovního stolu a býval nerad rušen. Dívka věděla, že pracuje hlavně kvůli rodině. Aby nestrádali a měli se dobře. Jenže... on ji najednou přehlížel úplně všude. Bavil se s ní jen v heslech a zpravidla jen o dětech. V ruce míval stále zapnutý telefon, kde pořád něco hledal a četl. Prohlížel si ten čertův vynález při společných nákupech, na procházkách, dokonce i na výletě. Místo, aby chytil dívku za ruku, svíral v dlaních pevně mobil. Dívce bylo kolikrát až do pláče. Ale nemohla nic říkat. Měla přeci jen to, co si vysnila. 
Léta ubíhala, princ s dívkou vedle sebe usychali. A jednou takhle si princ dívce postěžoval, že už nemá dost síly na svou práci. Že už je starý a unavený. Že si najde obživu jinou, s normální pracovní dobou a víkendy bude mít tím pádem volnější. Dívce štěstím zaplesalo srdce. Znamenalo to jediné. Bude mít víc času pro ni i pro děti. Bude s nimi sdílet starosti i radosti. Budou si konečně blíž. Budou mít víc společných zážitků. Budou si víc povídat!
Jenže se tak nestalo. Princ byl podrážděnější, nervóznější, začal pít víc alkohol, začal se víc uzavírat do sebe. A pak jednou, když byl s dívkou doma docela sám, si ji posadil proti sobě a nalil jí čistého vína. Řekl, že má dítě. Kdysi, za sedmero horami a sedmero řekami, potkal v práci jednu bezINku a začal si s ní dopisovat. BezINka prý byla tuze moc nemocná a jemu se jí zželelo. Snažil se jí pomoci a tak se s ní začal stýkat víc a víc. A z toho stýkání se bezINce narodila holčička, která je už půl roku stará. Dívka nevěřila vlastním uším. Nechápala. Nechtěla chápat! Ptala se prince, jak si představuje budoucnost, ale nedokázal jí odpovědět. Nedokázal vysvětlit co bude, nevěděl co chce. Říkal, že bezINku miluje, tak jak nikdy nikoho ještě nemiloval. A aby ta slova potvrdil, začal plakat. Dívce se zhroutil svět. Nevěděla vůbec co má dělat. Ten, komu věřila z celého srdce, jí právě vrazil nůž do zad a nepřestával bodat. Přidával jednu ránu za druhou a bylo mu úplně jedno, jak moc dívce ubližuje. Důležitější pro něj byl fakt, že jemu se konečně ulevilo. Dívku postaví stranou a bude moci budovat novou budoucnost s někým úplně jiným. Sypal z úst nesmysly, jako že by chtěl žít dohromady ve velkém domě s dívkou i bezINkou, a všichni by se společně starali o všechny jeho děti. Dívce bylo z takových řečí ještě víc špatně. Později, když princi otrnulo, vypustil ven myšlenku, že by chtěl mít k holčičce blíž a tak si nastěhuje bezINku do jejich města. A ještě později přišel s rozhodnutím, že bude žít s holčičkou i bezINkou pod jednou střechou, poněvadž nemůže nechat bezINku samotnou v zcela cizím prostředí. Dívka už byla psychicky na samém dně. Dnem i nocí plakala. Stále si kladla otázky. Nekonečné množství otázek. "Proč ode mne utekl? Proč se mnou nic neřešil? Proč hledal útěchu jinde? V čem jsem tak špatná? Co jsem udělala jinak? V čem je ona lepší? Proč já?..." Otázky probíhaly hlavou sem a tam a nedaly jí pokoje. Nahlodávaly jí sebevědomí, rozptylovaly ji od důležitých činností. Draly jí slzy do očí. A všechno začalo do sebe konečně zapadat. Už jí docházelo, proč býval tak podrážděný, proč míval tak často při sobě telefon. 
Jeho máma dívce řekla: "Nevzdávej to." Ale co neměla vzdávat? Měla být dál za tu hloupou, tolerantní, která jen čeká, až se ON nabaží, uklidní, až přijde k rozumu? Kdyby jen z části tušila co všechno si dívka od jejího synáčka v těch dnech plných pravdy vyslechla. I kdyby mu to prý s bezINkou nevyšlo, tak se stejně k dívce nehodlal nikdy vrátit, protože ji nikdy nemiloval. Začal s ní žít jen proto, že mu jí bylo líto. Jeho krutá slova se vryla dívce do srdce a zanechala hluboké jizvy. 
Jeho táta byl s dívkou hotov raz dva. Řekl, že nebude mít žádný problém, když si ona najde nějakýho jinýho a společně s dětma budou jezdit k nim na návštěvy. On s tím nebude mít žádný problém. Ano... je totiž naprosto běžné, že když přijdete jakýmkoli způsobem o partnera, tak si dojdete do nějakého nejbližšího marketu a vyberete si náhradního. Je libo vysokého, chlupatého, se zdravým chrupem? Ne, tohle není běžné! Dívka měla vždy morální zásady a ty za každých okolností dodržovala. Nedokázala by hledat útěchu někde jinde. Nedokázala by lhát. Vždy princi věřila a byla skálopevně přesvědčená, že i on je čestný a upřímný. 
BezINce morálka nic neříkala. Věděla, že má princ děti a přesto si umanula, že ho od rodiny odloudí. Svedla ho, nabulíkovala mu spousty nesmyslů a pak už jen trpělivě čekala, až se semínko zaseje. Já vím. Řeknete mi, že na nevěru musí být vždy dva. Jenže co si budem namlouvat... chlapi jsou od přírody měkkouši a citlivky, kdejaká překážka jim hned láme vaz. Snadno naletí kdejaké koketě. Stačí jen, aby byli politováni, pochváleni, vyzdviženi a hned pálí mosty. Ve vztahu má vždy poslední slovo žena! Když ona nechce, tak se chlap může třeba stavět na hlavu a je mu to stejně houby platný. Ženská, která nemá morálku, která nedodržuje pravidla, která hrabe jen na svém písečku... je u mne lidská hyena. Z takových mi bylo vždycky smutno a upřímně říkám, že jim nikdy nepopřeju nic dobrého.  
Dívka se snažila žít v samotě. Jenže všude okolo sebe viděla spoustu lásky. Dokonce potkala i své sousedy. Vrstevníky. On a Ona, šli proti ní, drželi se za ruce a vypadali velmi šťastně. Mluvil-li princ o Ní, nenechal na ní nikdy niť suchou. Podle něj to byla největší k.áva na světě. Přitom Ona měla spokojené manželství, měla funkční rodinu. "Ale byla to k.áva!" Dívka tyhle vymoženosti neměla. Neměla ani šťastné manželství a už vůbec neměla fungující rodinu. Všechno co si vždycky přála mít, ztratila. Znamenalo to, že je tedy ještě větší zvíře než její sousedka? Nebo to mělo znamenat, že jen  dominantní ženy mají spokojená manželství? Chceš být spokojená, přišlápni svému muži křídla? Není možné, aby ti dva žili v souladu, v harmonii, v toleranci?  
V době, kdy dívka žila, už bohužel nikomu nepřišlo divné, že se lidé rozcházejí. Byl to takový trend. Už se mi nelíbíš nebo už mě nebavíš, tak si sbalím svých pět švestek a půjdu to zkusit jinam. Ale proč? Proč spolu lidi přestali mluvit? No... protože přestali sami sebe znát! Je přeci stokrát jednodušší zavřít se v pokoji a řešit problém s nějakou "štítnou žlázou", která je vzdálená stovky mil. Můžete psát cokoli a dokonce i to, co ani nemusí být pravda. Nikdo na vás nepozná, jestli lžete nebo píšete opravdu čistou pravdu. Oproti tomu, přijít mezi své nejbližší, mluvit s nimi, řešit problémy z oka do oka, je mnohdy mnohem těžší. Dřív tohle uměli. Neměli jiné možnosti. Neměli televize, na které by celé hodiny mohli civět. Neměli počítače, u kterých by vysedávali a předstírali pracovní činnost. Byli si blíž. Znali se víc. Věděli o sobě víc! 
A tak tedy končí pohádka Oi lásce. Jste zklamaní? Čekali jste šťastný konec? Když se na pohádku podíváte z druhé strany, zjistíte, že šťastný konec má! Vždyť přeci princ konečně našel svou vyvolenou a chystá se s ní žít až do konce života! Nikdo není zvědavý na pokornou, naivní dívku.  
Dívce nedělalo problém starat se sama o sebe a o děti. Trápil ji fakt, že bude do konce života sama. Lidská osamělost nevězí v samotě, ale v pocitu, že nikomu nescházíme. A ten pocit je nesnesitelný.


Přeji Vám všem lásku. Ať už ji máte nebo stále hledáte, přeji Vám tu pravou, tu trvanlivou. Takovou, která se nebojí překážek a bolesti, která s Vámi bude až do skonání světa. 

čtvrtek 9. února 2017

Desert

Brouzdám si po FB, koukám, inspiruju se... a občas mě nějaký nápad ťukne.  
Zrovna včera mi na monitor naskočil obrázek s úžasným moučníkem. Srdce zaplesalo, v puse se začaly sbíhat sliny. Honem jsem skočila do obchodu pro kompot a smetanu a pustila se do díla. 

Ta úžasná dobrota se jmenuje:

SYPANÝ KOLÁČ S PUDINKEM

a potřebuju:
300 g polohrubé mouky
100 g cukru krupice
125 g rozpuštěného másla
1 vejce
 1 vanilkový cukr.

Na náplň si připravím :
3 vanilkové pudinky
1 l mléka
2 lžíce cukru
a šťávu z kompotu (přibližně 100 ml).

A nakonec si ještě přichystám:
100 ml smetany ke šlehání
a libovolný kompot. Meruňky, broskve, borůvky...a pod. 
Koupila jsem malinový, ale příště... příště zkusím raději meruňkový. A v létě čerstvé borůvky! Nebo jahody!! 

Z mouky, cukru, vanilkového cukru, vajíčka a rozpuštěného másla uhňahňám drobenku.
Z ingrediencí na náplň uvařím hustý pudink, který promíchám se šťávou z kompotu. 
Koláčovou formu vymažu herou (v originále máslem) a vysypu moukou. Na dno nasypu polovinu drobenky a rukama uhladím. 
V troubě peču přibližně 5 minut při 160°C. Vyndám z trouby a na dno poskládám ovoce, zaliju pudinkem a posypu zbylou drobenkou. Znovu dám péct přibližně na 10 minut. Poté celý povrch koláče zaliju smetanou ke šlehání a dopeču dalších 
10 minut. Po pravdě... zdála se mi pořád jakási nedopečená a tak byla v troubě o celých 10 minut déle. Po upečení nechám vychladnout a pocukruju moučkovým cukrem. 


Dobrou chuť. 
Bon appétit. 
Enjoy your meal.
Buen provecho. 
Guten Appetit. 
:)

úterý 7. února 2017

Jejda... sviluška!

Na zimu jsem uklidila bylinky na chodbu, abych je uchránila před mrazy. Bohužel jsem je už neuhlídala před škůdci. Svilušce nejprve zachutnala máta a hned potom se vrhla na moji milovanou šalvěj. 

  


Zagooglovala jsem a našla zajímavý recept na jejich likvidaci. 

Domácí bylinkový čaj aneb vlastní přírodní pesticid:
Do jednoho šálku vody nasypu 
1 lžičku skořice,
1 lžičku mletého hřebíčku,
a 2 lžičky italské kořenící směsi.
Vše přivedu k varu,
nechám lehce vychladnout
a pak přimíchám 2 lžičky prolisovaného česneku. 
Nechám úplně vychladnout
a pak přecedím přes pláténko. 
Do roztoku přidám pár kapek jaru
a přeliju do rozprašovače. 
Každé tři dny po dobu dvou týdnů budu stříkat listy 
a svilušky bych měla úplně vypudit. 




Stříkat listy, stříkat listy.... 
to se lehko napíše. 
Jenže já jsem preventivně ostříhala úplně všechny výhonky
a zeminu prolila vodou.
Budu tedy postřikovat to co zbylo v květináčích.... 
....a ostřížím zrakem sledovat situaci. 

Sviluškám zmar!